Existuje dvojí trvalá a opakující se inspirace v tvorbě Jany Kasalové, ke které se tato česká vizuální umělkyně vrací: mapy a zvířata.

Na pohled stěží může být dvou vzájemně si odlehlejších zdrojů představivosti. Mapa je sofistikovaný lidský výtvor nabízející sumu hotových informací, v rovině faktů i metafor. Sděluje člověku: se mnou si budeš vědět rady, nezradím tě, uvidíš. Zvíře, „němá tvář“, člověka pro změnu odkazuje k jeho temné pudové, před-rozumové minulosti – kterou, jak má člověk zato, díky svému myšlení, kultuře atd. dávno s úlevou překonal. Tak to aspoň vždycky stálo psáno v knihách počestných měšťanských autorů, historických optimistů, které se psaly a četly po celém světě před vznikem komunismu a nacismu. Později, v koncentračních táborech a plynových komorách, nejeden historický optimista poznal na vlastní kůži, co je na jeho teoriích pravdy. O poměru mezi člověkem a zvířetem se od té doby vede spor, který je těžké pokládat za rozhodnutý.

S mapami je to podobně jako s historií. Mnozí míní, že mapa zachycuje skutečný obraz světa, podobně jako se také o historicích má za to, že věrně rekonstruují to, co kdysi bylo („nalézají“ správnou historii, uloženou kdesi v archivech). Obojí mínění se nebezpečně podobá předsudku. Jakpak by mohla mapa zachycovat skutečnost, když od okamžiku, kdy vznikne, údaje v ní zachycené začínají stárnout? K čemu byla užitečná mapa vyobrazující Atlantidu potom, co se bájná říše potopila? Ale hlavně: Kdo rozumí mapám lépe – ten, kdo z nich bezchybně rozluští všechny vzdálenosti a měřítka, nebo ten, kdo nad nimi zatouží po vzdálených krajích tak intenzivně, že je svým vnitřním zrakem uvidí? Mapa, ten zdánlivě superracionální výtvor, je ve svém výkladu ze všeho nejvíc závislá na lidské představivosti. Dokonce do té míry, že Judith Schalansky, autorka Atlasu odlehlých ostrovů, označuje kartografii za druh poezie a zeměpisný atlas radí číst jako krásnou literaturu.

Svět map a svět zvířat se kdysi v jednom bodě dotýkaly. „Zde jsou lvi“, stálo psáno na starých rytinách všude tam, kde si staří kartografové končiny, které měli zakreslit, nedovedli představit. Kde rozum nebyl schopen sloužit, tam se jaksi sama od sebe připomněla existence původního, předracionálního světa. Staří, zdá se, nezapomínali na to, co jejich potomci v mnoha dalších generacích popírali: že kulturní nánosy nemohou zastřít prapodstatu bytosti, jež předtím, než se naučila číst, psát a milovat, byla něčím na pohled mnohem méně chvalitebným.

Pár autorů moderní doby si toho bylo vědomo. Brit David Garnett v novele Dáma v lišku popsal proměnu mladé a půvabné ženy ve zmíněné zvíře a pohnuté peripetie, jež z toho vzešly. Francouz Vercors v románu Nepřirozená zvířata odmítl lidský pocit nadřazenosti nad přírodou způsobem, který fascinuje ještě dnes, po víc než půlstoletí. A jiný Brit William Golding v románu Pán much rozchod s iluzí člověka o sobě samém dokonal: Uvnitř podle něj zůstáváme stejnými šelmami, jakými jsme byli předtím, než jsme začali dělat umění, pěstovat obilí a stavět domy.

Většina knih pojednávajících o poměru zvířecího a lidského světa vyzněla ve vášnivý odsudek lidského světa předsudků. Cesta odkrývající tyto nánosy však má smysl i bez moralistního vyústění, vlastně tím spíš. Tvorba Jany Kasalové je toho dobrým příkladem.

Mapy ji přitahovaly vždycky: jako svébytný a výtečně formalizovaný způsob dokumentace, kterým společnost vydává zprávu o sobě samé. Ani Jana Kasalová se však nespokojila jejich zjevným, prvoplánovým sdělením. Podobně jako Sigmund Freud, který kdysi v Leonardově portrétu Madony s Ježíšem a svatou Annou vytušil možnou projekci nevědomé malířovy představy (a zprostředkovaně i celé jeho psychopatologie), zjistila také Jana Kasalová ve svém starším cyklu kreseb Tabulae Terrae, že uměleckým přepodstatněním lze z map vyčíst i něco jiného. Z portrétů krajin na ni zničehonic vykoukly předtím neviditelně ukryté zvířecí bytosti, podobně tajemné a záhadné, jako byly fantastické šelmy z antických a manýristických map a bestiářů.

Zjistila, že i ten zdánlivě nejvěcnější lidský výtvor v sobě může ukrývat dešifrovatelnou zprávu o iracionální stránce skutečnosti. Stránce, o níž původní tvůrce („kartograf“) vůbec netušil, že ji do „mapy“ také zapisuje. Ale stalo se: přišel nový tvůrce a tuto zprávu z původního díla vyčetl.

Dnešní český svět zná jedno historické téma ještě mnohem méně milované, než jsou veškerá témata ostatní. Je jím vzpomínka na vyhnání tří a půl milionu sudetských Němců v letech 1945-1946. Způsob, jakým byla tehdy v Česku uplatněna kolektivní vina a k jakým politickým a hospodářským důsledkům to potom vedlo, dodnes reflexi tématu mnoha lidem znemožňuje. Důsledkem tohoto vytěsnění je stav jakési široce sdílené a značnou část českého národa zachvacující kolektivní neurózy. Není divu, že pro autorku schopnou odkrývat „skryté“ a „iracionální“ ve „zjevném“ a „rozumném“ se právě zde otvírá zajímavé pole působnosti.

Obě její dávná hlediska se také nyní spojila. Když s posedlostí sobě vlastní začala studovat názvy někdejších německých a po roce 1945 zrušených obcí, překvapilo ji, když si uvědomila, jak často byly tyto původní názvy inspirovány zvířecím světem. Kdosi kdesi kdysi, před staletími, potkal v lese jelena, vlka nebo lišku a na paměť tohoto setkání dostalo pak místo jméno. Po zániku osady, jež jméno nesla, zbyl jen tento název zanesený v mapě.

Jana Kasalová začala pracovat s dnešními mapami česko-německého pohraničí: začerňuje v nich názvy obcí a dovádí tím do důsledku a ad absurdum proces nastartovaný v roce 1945. Prostřednictvím všech těchto radikálních negací z map opět povstávají do té doby neznámé kontury a struktury. Tak jako se umělkyni kdysi z map krajin nečekaně zobrazila v nich skrytá zvířata, tak i nyní z nově přepodstatněných map povstává sdělení, které sotva mohlo vzniknout jiným než výsostně uměleckým způsobem.

Z dnešního pohledu ty staré mapy česko-německého pohraničí lžou. Kdo se podle nich bude chtít řídit, nikam nedojde. Stejně jako však údaj v mapě neodkazuje jenom k zobrazené skutečnosti, tak ani historická informace u Jany Kasalové nepůsobí v čase jen jedním směrem, politicky, z minulosti k nám. Podobně jako se mapa, zdánlivě striktní výtvor, může stát rejdištěm metafor, lze i historii uchopit tak, že v ní neplyne jen jeden fiktivní „vývojový“ čas, ale že v ní všechny okamžiky vlastně trvají a všechny časy potom „plynou“ společně. Staré viny nejsou zapomínány. Ale umělecké sdělení, které se z nich rodí, tím není limitováno.

Pavel Kosatík

Es gibt zwei dauerhafte Inspirationen im Schaffen von Jana Kasalová, zu der diese tschechische Visualkünstlerin immer wieder zurückkehrt: Karten und Tiere. Man kann sich kaum zwei unterschiedlichere Quellen vorstellen. Die Karte ist ein anspruchsvolles menschliches Erzeugnis, das eine Reihe fertiger Informationen auf der Ebene der Fakten und Metaphern anbietet. Es teilt dem Menschen mit: Mit mir weißt du dir zu helfen, ich verrate dich nicht, du wirst sehen. Tiere, „das stumme Gesicht“, verweisen den Menschen hingegen auf seine dunkle, instinktgeleitete, vorverstandesmäßige Vergangenheit – welche der Mensch dank seiner Gedanken, Kultur usw. schon lange mit Erleichterung überwunden hat. So stand es zumindest immer geschrieben in den Büchern der ehrbaren bürgerlichen Autoren und historischen Optimisten, die vor der Entstehung des Kommunismus und des Nationalsozialismus auf der ganzem Welt geschrieben und gelesen worden sind. Später, in den Konzentrationslagern und Gaskammern, erfuhr nicht ein historischer Optimist an der eigenen Haut, was an seinen Theorien wahr ist. Über das Verhältnis Mensch und Tier wird seitdem ein Streit geführt, der nur schwerlich als entschieden gelten kann. 

Mit den Landkarten verhält es sich ähnlich wie mit der Geschichte. Viele meinen, dass die Karte ein wirklichkeitsgetreues Abbild der Welt abbildet, ähnlich wie auch von Historikern gedacht wird, dass sie treu das rekonstruieren, was einst war (sie „finden“ die richtige Geschichte in irgendwelchen Archiven). Beide Meinungen gleichen gefährlich einem Vorurteil. Wie denn könnte eine Karte die Wirklichkeit darstellen, wenn ab dem Moment, in dem sie entsteht, die abgebildeten Angaben zu altern beginnen? Zu was war eine Karte von Atlantis nütze, nachdem das sagenhafte Reich untergegangen war? Aber vor allem: Wer versteht Karten besser – der, der aus ihnen fehlerlos alle Entfernungen und Maßstäbe entschlüsselt, oder der, der sich mit ihnen nach entfernten Landstrichen so intensiv sehnt, dass er in seinem Inneren Wunder sieht? Die Karte, dieses scheinbar superrationale Erzeugnis, ist in ihrer Auslegung zuhöchst abhängig von der menschlichen Vorstellungskraft. Sogar in solch einem Maße, dass Judith Schalansky, Autorin des Atlasses abgelegener Inseln, Kartografie als eine Form der Poesie bezeichnet und dazu rät, einen geographischen Atlas wie ein Stück Belletristik zu lesen.

Die Welten der Karten und Tiere berührten sich einst in einem Punkt. „Hier sind Löwen“, stand auf alten Gravuren überall dort geschrieben, wo sich die alten Kartografen die Gegenden, die sie aufzeichnen sollten, nicht vorstellen konnten. Wo der Verstand nicht mehr dienen konnte, dort trat gewissermaßen von alleine die Existenz der ursprünglichen, vorrationalen Welt in Erscheinung. Die Alten, so scheint es, hatten nicht vergessen, was ihre Nachfahren in vielen weiteren Generationen leugneten: dass kulturelle Ansätze nicht den Ur-Kern derjenigen Kreatur verhüllen können, die, bevor sie lesen, schreiben und lieben lernte, äußerlich weniger lobenswert war.

Ein paar Autoren der modernen Zeit sind sich dessen bewusst. Brit David Garnett beschrieb in seiner Novelle „Meine Frau die Füchsin“ die Verwandlung einer jungen und anmutigen Frau in das erwähnte Tier sowie die bewegende Peripetie, die sich daraus ergab. Der Franzose Vercors lehnte in seinem Roman „Unnatürliche Tiere“ das Gefühl der Überordnung über die Natur auf eine Art und Weise ab, die bis heute fasziniert, nach mehr als einem halben Jahrhundert. Und ein anderer Brite, William Golding, vollzog in seinem Roman „Herr der Fliegen“ die Trennung von der Illusion des Menschen über sich selbst: Ihm zufolge bleiben wir innerlich dieselben Raubtiere, welche wir vorher waren, bevor wir anfingen, Kunst zu machen, Getreide anzubauen und Häuser zu errichten. 

Die Mehrheit der Bücher, welche das Verhältnis von Tier- und Menschenwelt zueinander behandeln, enden mit einer leidenschaftlichen Aburteilung der menschlichen Welt der Vorurteile. Der Weg, welcher diese Ansätze aufdeckt, hat jedoch auch ohne diesen moralistischen Ausgang einen Sinn, eigentlich umso mehr. Das Werk von Jana Kasalová ist dafür ein gutes Beispiel.
Landkarten haben sie schon immer angezogen: als eigenständige und vortrefflich formalisierte Art der Dokumentation, mit derer die Gesellschaft über sich selbst Auskunft gibt. Aber auch Jana Kasalová gab sich nicht mit deren offensichtlicher, primärer Mitteilung zufrieden. Ähnlich wie Sigmund Freud, welcher damals in Leonardos Portrait der Madonna mit Jesus und der Heiligen Anna eine mögliche Projektion der unterbewussten Vorstellungen des Malers (und mittels dessen auch dessen ganze Psychopathologie) erahnte, stellte auch Jana Kasalová in ihrem älteren Zyklus Tabulae Terrae fest, dass sich durch künstlerische Umgestaltung des Wesentlichen aus den Karten auch etwas anderes herauslesen lässt. Aus Landschaftsporträts schauen aus dem Nichts vorher nicht sichtbare verdeckte tierische Wesen hervor, ähnlich geheimnisvoll und rätselhaft wie die fantastischen Raubtiere auf den antiken und manieristischen Karten und in den Bestiarien.

Sie stellte fest, dass auch das scheinbar sachlichste menschliche Geschöpf in sich eine dechiffrierbare Nachricht über die irrationale Seite der Wirklichkeit verbergen kann. Eine Seite, von der der ursprüngliche Schöpfer (der „Kartograf“) überhaupt nicht ahnte, dass er sie in die „Karte“ hineinschrieb. Aber es passierte: Es kam ein neuer Schöpfer, der diese Nachricht aus dem ursprünglichen Werk herauslas.

Die heutige tschechische Gesellschaft hat ein historisches Thema, das noch um vieles weniger beliebt ist als sämtliche andere Themen: Das ist die Erinnerung an die Vertreibung von dreieinhalb Sudetendeutschen in den Jahren 1945-46. Die Art und Weise, wie damals in Tschechien die Kollektivschuld zur Geltung kam und zu welchen politischen und wirtschaftlichen Konsequenzen dies führte, macht es vielen Leuten bis heute unmöglich, dieses Thema zu reflektieren. Eine Folge dieser Verdrängung ist der Zustand einer kollektiven Neurose, von dem ein erheblicher Teil der tschechischen Nation befallen ist. Es verwundert daher nicht, dass sich für eine Künstlerin, die in der Lage ist, das „Verborgene“ und „Irrationale“ im „Offensichtlichem“ und „Vernünftigem“ aufzudecken, hier ein interessantes Wirkungsfeld eröffnet.

Nun verbanden sich ihre beiden vorhergehenden Sichtweisen. Als sie mit Besessenheit begann, die Namen früherer deutscher, nach dem Jahr 1945 zerstörter Gemeinden zu studieren, war sie überrascht, als ihr bewusst wurde, wie oft diese ursprünglichen Namen durch die Tierwelt inspiriert worden sind. Irgendjemand irgendwo irgendwann, vor Jahrhunderten, traf im Wald einen Hirsch, Wolf oder Fuchs, und als Erinnerung an diese Begegnung erhielt dieser Ort diesen Namen. Nach dem Untergang der Ortschaft, die diesen Namen trug, blieb nur die Bezeichnung, eingetragen auf einer Karte, zurück.

Jana Kasalová begann mit heutigen Karten des deutsch-tschechischen Grenzgebietes zu arbeiten: Sie schwärzt auf ihnen die Ortsbezeichnungen und führt somit den 1945 begonnen Prozess ad absurdum. Mithilfe all dieser radikalen Negierungen kommen auf der Karte bis dato unbekannte Konturen und Strukturen zum Vorschein. So wie sich der Künstlerin einst auf einer Landkarte unerwartet versteckte Tiere offenbarten, so tritt sich aus der neu umgestalteten Karte eine Botschaft hervor, die kaum anders als durch eine souverän künstlerische Zugangsweise entstehen konnte.

Aus heutiger Sicht lügen die alten Karten des deutsch-tschechischen Grenzgebiets. Wer sich nach ihnen richtet, kommt niemals an. Genauso jedoch wie die Angabe auf einer Karte nicht nur auf die abgebildete Wirklichkeit verweist, so breitet sich auch die historische Information bei Jana Kasalová in der Zeit nicht nur in eine Richtung – politisch – aus der Vergangenheit zu uns aus. Ähnlich wie Karten, offensichtlich strikte Gebilde, zu einem Tummelplatz der Metaphern werden können, lässt sich auch die Geschichte so begreifen, dass in ihr nicht nur eine fiktive „evolutionäre“ Zeitlinie verläuft, sondern dass in ihr alle Augenblicke andauern und alle Zeitlinien danach „zusammenfließen“. Alte Schuld ist nicht vergessen. Aber die künstlerische Botschaft, die aus ihr entsteht, ist damit nicht limitiert.  

Pavel Kosatík

Übersetzung vom Tschechischen ins Deutsche: Anett Browarzik