Vltava Český rozhlas 3 - Mozaika s Karlem Oujezdským

JANA KASALOVÁ - Stav/State

Školská 28
Školská 28: Communication Space 
Prague

March 9, 2012 - April 5, 2012

“"When I lived in Madrid, I lived just a few blocks from the Prado, making frequent visits to one of the finest collections in the world a pleasant task. There I came upon a particular image of the Virgin Mary, in which she reveals a breast that squirts milk in a long stream directly into the mouth of a monk at prayer. It was depiction of a vision of St. Bernard of Clairvaux by Alonso Cano. At that time I had no interest in breastfeeding and Cano was not my favourite at the Prado, but the scene was fascinating, slightly erotic and from the Central European perspective absolutely unprecedented. I saw the same scene in several other paintings at the museum. I saw it enough times to imprint the image in my mind. And after years when I myself began to use streams of milk to make marks on paper, I remembered it, of course.  And so I even came to think of it as actually "normal" ... "
We read the body instantly. Gender, age, power, as well as wear and tear. Just one glance suffices to decode another person. There is no doubt a pregnant woman projects a connotation for others that is more obvious than she probably is for herself at that moment. During her pregnancy Jana Kasalová began to trace the outlines and transformations of her body, probably in relation to the astonishment she felt at suddenly being read in this way. She was changing into a symbol that until then she has known only as an outside observer: "I ​​watched how my breasts increased and belly grew like a foreign object, and I felt a strong need to capture these changes; to record in drawings, and transfer to paper the changing state of this other body. "
She focused on the silhouettes, thus actually progressing like a scribe who intently seams the transition of one character into another – both similar, but with a changed meaning. It was somewhat surprising that this procedure led her to a model that she already knew well from her previous work (Terrestrial Maps / Tabulae terreae, 2002-2004). Individual contours lined up together in a way strikingly reminiscent of the contour lines on maps, "It was impossible to overlook the fact that through simple repetition, gradual reproduction and cross-hatching my drawings became a sort of landscape."

Plotting the maps of landscapes, however, has long been associated with the need to demarcate the border: to mark exactly where one territory ends and another begins. It is precisely this question that loses its significance during the state of pregnancy, because it is impossible to determine exactly where "my" ends and "your" starts. This experience, when one body transforms slowly into the body of another, rather than via the expected borders, sometimes even brings the mother to a staggering sense that something like this actually dissolves any dividing lines between people. That the bodies of women and men are more than intermediaries, and that individuals pose as characters as though in obeisance to some text from time immemorial which sounds to us like eternal law.

Thus the studies of the body called De Humani Corporis Fabrica (2009) formed a natural counterpart to the series of ‘written’ drawings called In the Beginning (2010-2011). Combination of two or three words emerge from an immense graphic sea like embryonic clusters, developing only gradually into more complex messages. Even though Kasalová has co-opted sentence fragments from the first chapters of Genesis and the Ten Commandments, she has also rather inadvertently revived insights by Presocratic philosophers who perceived the world as a gradual consolidation of originally amorphous substances: "From these as they are separated off earth is solidified; for from mists water is separated off, and from water earth. From the earth stones are solidified by the cold, and these rush outwards more than water. " as taught by Anaxagoras (fraction B16).

The feeling that the written word emerges gradually, as if it were induced from a hazy indistinctiveness, refers, among other things, to child play: "Before I could read or write, I made-believe that I wrote a long letter, imitating in my own way what I saw on the lines of books, "the artist recalls. "I think it could actually be compared to meditation. The lines in the cross-hatch patterns flow like a river, speech, book or embroidery. The repetitive process by hand was calming in an absolute way. "
In any case the urgent need for calm speaks to the simple principles which Jana Kasalová implanted in her mind at the time when she was looking after her newborn child: "I do not need to do two things at once. I have to concentrate." On the question of whether to make these marks using breast milk, she decided, despite several dilemmas, not to worry whether this was truly was something new under the sun. A considerably more compelling motive directed her actions: "I was writing myself. " After all she was literally flooded with a substance, which surprisingly enough, could be used entirely regardless to the original purpose, and yet, whether it served as an artistic gesture or for verbal communication retained a direct trace of the body. "I felt like Pollock, when I sent the extra milk on to the paper."
In her cycle of drawings with breast milk Jana Kasalová could convincingly experience her own presence via her work, as otherwise it was spiralling beyond control. "Sleep deprivation, exhaustion and an inability to focus were so dominant that only via these small records could I confirm my own existence in the here and now."
Undoubtedly the awareness that this particular ‘state’ or ‘condition’ would not be forever did play a role.  The sense of meaning that is alive right now - even to the extent that one can bear witness to one’s own body – will perhaps over time lose its relevance, if any, and may even cease to be intelligible.  It seems that Jana Kasalová returned to one of the oldest reasons to draw or write something. After all, all art probably originated from the need to report on a unique ‘state’ to those who are not ‘there’ themselves; who were, are, or will be someone else other than the one that currently writes and draws itself.

Jaromir Typlt
Exhibition Curator (catalogue text)
Translation:  Harriet Landseer

 „Když jsem žila v Madridu, bydlela jsem jen pár ulic od Musea del Prado, takže časté návštěvy jedné z nejkrásnějších sbírek na světě byly příjemnou povinností. Narazila jsem tam také na zvláštní obraz Panny Marie, které z odhaleného prsu stříká mléko dlouhým proudem přímo do úst modlícího se mnicha. Bylo to vidění svatého Bernarda z Clairvaux od Alonsa Cana.
V té době mě kojení vůbec nezajímalo a Cano nebyl můj oblíbenec z Prada, ale ten výjev byl fascinující, mírně erotický a v našich středoevropských končinách naprosto nevídaný. Navíc jsem se tu s ním setkala i na několika dalších obrazech. Viděla jsem ho tolikrát, že byl dokonale nahraný v mé mysli. A po letech, když jsem sama začala dělat záznamy proudem mléka na papír, jsem si na něj samozřejmě vzpomněla. Takže mi to přišlo vlastně „normální“...“

Tělo přečteme okamžitě. Pohlaví, stáří, poškození, síla. Stačí jediný pohled a každý už zhruba ví, jak má tomu druhému rozumět. I těhotná žena se samozřejmě mění v takové bleskové sdělení, a dokonce se na jeho základě stává pro druhé podstatně srozumitelnější, než v tu chvíli bývá sama sobě.
Jana Kasalová si začala v průběhu těhotenství obkreslovat proměny vlastního těla nejspíš právě z údivu, že je najednou takto čtena. Že se mění ve znak, který sama do té doby znala jen jako vnější pozorovatel: „Sledovala jsem, jak se mi zvětšují prsa a břicho mi narůstá jako nějaký cizí objekt, a velmi silně jsem toužila tyhle změny zachytit, vyfotografovat, zaznamenat kresbou, a tak přenést na papír ten měnící se stav, to jiné tělo.“
Zaměřila se na obrysy, takže postupovala vlastně jako typograf, který soustředěně sleduje přechod jednoho písmena v písmeno jiné – sice podobné, ale se změněným významem. Určitým překvapením přitom bylo, že ji tento postup přivádí k modelu, který už dobře znala ze své předchozí práce (cyklus Mapy pozemské / Tabulae terreae, 2002–2004). Jednotlivé obrysy se totiž řadily k sobě způsobem nápadně připomínajícím vrstevnice na mapách: „Nešlo přehlédnout, že tím opakováním, postupným množením a šrafováním se moje kresby mění v jakési krajiny.“
Zakreslování krajin do map je ovšem odedávna spjato s potřebou zanášet hranice: přesně vyznačit, kde končí jedno území a začíná druhé. A právě tato otázka ve stavu těhotenství v podstatě pozbývá smyslu, protože se nedá přesně určit, kde končí „moje“ a začíná „tvé“. Zkušenost toho, že jedno tělo spíš pozvolna přechází v druhé, než aby s ním ostře hraničilo, dokonce nastávající matky občas přivádí až k závratnému pocitu, že nějak takhle se ve skutečnosti rozplývají jakékoliv dělicí čáry mezi lidmi. Že těla žen a mužů nejsou víc než prostředníky a jednotlivé postavy působí jako znaky hlavně proto, aby se poslušně skládaly v jakýsi text, který se tu píše odedávna a zní nám jako zákon.
Studie těla pojmenované De Humani Corporis Fabrica (2009) tak získaly přirozený protějšek v cyklu „psaných“ kreseb In the Beginning (2010–2011). Spojení dvou nebo tří slov se zde vynořují z nedozírného grafického moře jako zárodečné shluky, které se teprve postupně rozvinou ve složitější sdělení. Kasalová sice zvolila útržky vět z prvních kapitol knihy Genesis a z přikázání Desatera, ale něčím jako by spíš bezděčně oživovala postřehy předsókratovských filozofů, nazírajících svět jako postupné zahušťování původně zcela beztvarých látek: „Z těchto odlučujících se věcí se sráží země, neboť z mraků se odlučuje voda, z vody země, ze země pak se chladem srážejí kameny a ty vystupují více než voda,“ učil Anaxagoras (zlomek B16).
Pocit, že i psané slovo se vynořuje postupně, jako by bylo vyvoláváno z mlhavé nezřetelnosti, odkazuje mimo jiné k dětským hrám: „Když jsem ještě neuměla číst a psát, hrála jsem si na to, že píšu dlouhý dopis, a napodobovala jsem po svém, co jsem viděla v řádcích knih,“ připomněla si autorka. „Myslím, že by se to vlastně dalo přirovnat k meditaci. Linky šrafur plynou jako řeka, mluva, kniha nebo jako výšivka. Ten opakující se rukodělný proces mě dostával do absolutního zklidnění.“
O naléhavé potřebě zklidnění koneckonců vypovídají i jednoduché zásady, které si Jana Kasalová vštěpovala v době, kdy už pečovala o narozené dítě: „Nemám potřebu kombinovat. Musím se soustředit.“ K tomu, aby si tento zápis pořídila mateřským mlékem, se rozhodla navzdory všem úvahám, jestli to je nebo není něco nového pod sluncem. Vedla ji podstatně přesvědčivější pohnutka: „Psala jsem sama sebou.“ Vždyť byla doslova zaplavena látkou, která se kupodivu dala využít zcela bez ohledu na původní určení, a přece, ať už posloužila výtvarnému gestu nebo slovnímu sdělení, zůstávala přímou stopou těla. „Připadala jsem si jako Pollock, když jsem ty přebytky mléka posílala na papír.“
V cyklu kreseb mateřským mlékem si tak Jana Kasalová mohla přesvědčivě prožít svou přítomnost v díle, které jinak jen těžko dokázala mít pod kontrolou. „Nedostatek spánku, vyčerpání a nemožnost soustředit se byly tak silné, že jedině tyto malé záznamy mi mohly potvrdit, jestli vůbec existuju tady a teď.“
Ale svou roli bezpochyby hrálo také tušení, že ten zvláštní „stav“ není navždycky. Že významy, které jsou právě teď živé – a to dokonce do té míry, že se dají ověřit i na vlastním těle – možná za čas ztratí svou naléhavost, pokud vůbec nepřestanou být srozumitelné. Zdá se, že Jana Kasalová se tu vrátila k jednomu z nejstarších důvodů, proč vůbec něco kreslit nebo psát. Vždyť umění kdysi nejspíš vzniklo z potřeby podat zprávu o nějakém jedinečném „stavu“ těm, kdo v něm sami nejsou. Kdo byli, jsou nebo budou někým jiným než je to, co právě teď samo sebe píše, samo sebe kreslí.

Jaromír Typlt
kurátor výstavy (text katalogu)

"El hecho de vivir en Madrid a tan sólo un par de manzanas del Museo del Prado, convirtió en una agradable obligación mis frecuentes visitas a una de las colecciones de arte más bellas del mundo. Fue allí donde me encontré con un extraño cuadro de la Virgen María, representada con el pecho descubierto y disparando un largo chorro de leche directamente en la boca de un monje en oración. Se trataba de Las Visiones de San Bernardo de Claraval, del pintor Alonso Cano.
En aquella época, ni me interesaba para nada la lactancia, ni Cano estaba entre mis favoritos del Museo del Prado, y sin embargo aquella imagen me resultabó fascinante, suavemente erótica,  y absolutamente inédita desde la perspectiva centroeuropea. Además, me encontré la misma escena en varios cuadros más. Tantas veces la contemplé que quedó grabada en mi mente a la perfección. Creo que por ello, cuando años más tarde comencé yo misma a realizar trazos sobre el papel con chorros de leche, me acordé de aquella imagen, y me pareció “normal”."

Podemos leer el cuerpo de manera inmediata: Sexo, edad, desgaste, fuerza. Nos basta una mirada para descodificar y comprender al otro. La mujer embarazada proyecta sin lugar a dudas una imagen que es más obvia y comprensible para los otros que para ella misma.
Durante su embarazo, Jana Kasalová comenzó a trazar las líneas generales y las transformaciones de su propio cuerpo, probablemente llevada por el asombro que sintió de repente al ser leída de otra manera. Ella se fue transformando en un símbolo que hasta aquel momento había conocido solamente como observadora externa: “Observé cómo mis senos y vientre aumentaban, crecían como un objeto extraño, y sentí entonces una necesidad apremiante de capturar estos cambios, registrarlos en dibujos,  transferir al papel el estado cambiante de este otro cuerpo.”
Se centró en las siluetas, avanzando al modo de un tipógrafo que sigue atentamente la mutación de una letra a otra, muy similar, pero con un cambio de sentido. No deja de ser sorprendente que este procedimiento le llevó a un modelo que ya conocía bien desde su anterior trabajo (el ciclo Mapas Terrestres / Tabulae terreae, 2002-2004). Los contornos individuales se alineaban juntos en una sorprendente reminiscencia de las curvas de nivel que vemos en los mapas: "Era imposible pasar por alto el hecho de que por la repetición, reproducción gradual y rayado, mis dibujos se habían convertido en una especie de paisaje".

Dibujar paisajes sobre los mapas ha estado siempre claramente asociado con la necesidad de delimitar las fronteras, y marcar así con exactitud donde termina un territorio y empieza otro. Es precisamente esta cuestión la que pierde sentido durante el embarazo, porque es imposible determinar exactamente donde termina el "mi" y comienza el "su". Esta experiencia, cuando un cuerpo se transforma lentamente en el cuerpo de otro, en lugar de hacer con él una frontera precisa, a veces incluso provoca en la futura madre una asombrosa sensación de disolución de las líneas divisorias entre las personas. Como si los cuerpos de mujeres y hombres no fueran más que intermediarios, y los personajes signos para ser encajados en algún texto que se lleva escribiendo desde tiempo inmemorial y por eso nos suena como ley.

Por lo tanto, los estudios del cuerpo denominados "Humani Corporis Fabrica” (2009) constituyen un complemento natural a la serie de dibujos "escritos" titulada In the Beginning (2010-2011). Combinación de dos o tres palabras que surgen de un inmenso mar gráfico como racimos embrionarios, que se desarrollan gradualmente hacia mensajes más complejos. Aunque Kasalová toma fragmentos de los primeros capítulos del Génesis y los Diez Mandamientos,  también ha reavivado, quizá inadvertidamente, intuiciones de filósofos presocráticos, que percibían el mundo como una progresiva consolidación de sustancias originalmente amorfas: "A partir de estas cosas separadas se consolida la tierra, puesto que de las nubes se forman las aguas, y de las aguas la tierra, y de la tierra se solidifican las piedras por enfriamiento, y éstas sobresalen más que el agua" Tal como fue enseñado por Anaxágoras. (Fragmento B16)

La sensación de que la palabra escrita emerge gradualmente, como si se revelara desde una bruma indistinta, hace referencia, entre otras cosas, a los juegos infantiles: "Antes de poder leer o escribir, hacía como que escribía largas cartas, imitando a mi manera lo que había visto en las líneas de los libros," recuerda la artista. "Creo que podría compararse a la meditación. Las líneas del sombreado fluyen como un río, discurso, libro o bordados. Este proceso repetitivo a mano me llevaba a un estado de calma absoluta. "
En cualquier caso, la necesidad urgente de calma nos habla de los simples principios que Jana Kasalová se impuso en el momento en que estaba cuidando a su hijo recién nacido: "No quiero simultanear cosas. Tengo que concentrarme". En cuanto a la cuestión de si realizar estos apuntes utilizando la leche materna, ella decidió, por encima de dilemas varios, no preocuparse por si esto era o no algo nuevo bajo el sol. Sus acciones estaban dirigidas por un motivo mucho más contundente: "Me estaba escribiendo a mi misma." Después de todo, ella estaba inundada de una sustancia que, sorprendentemente, podría ser utilizada sin importar en absoluto su finalidad original, y que servía como un gesto, tanto artístico como relativo a la comunicación verbal, manteniéndose como huella directa del cuerpo. "Me sentí como Pollock, cuando puse en el papel aquella sobreabundancia de leche."
En su ciclo de dibujos con leche materna pudo Jana Kasalová de manera convincente experimentar la presencia propia en su trabajo. Una obra que de lo contrario no hubiera podido mantener bajo control. "La privación de sueño, el agotamiento y la incapacidad de concentrarme fueron tan fuertes que sólo mediante estos pequeños registros podía confirmar mi existencia  aquí y ahora".
Sin duda, la conciencia de que este "estado" o "condición" no sería para siempre desempeñó su papel. El sentido de lo que está vivo ahora mismo - en la medida en que uno puede dar testimonio de su propio cuerpo - , quizá con el tiempo pierda su importancia, si la tuviere, e incluso podría dejar de ser inteligible. Parece que Jana Kasalová ha regresado a una de las más antiguas razones para dibujar o escribir algo. Después de todo, el arte probablemente surgió de la necesidad de informar sobre un "estado" único a aquellos que no se encontraban en él. Estos eran, son, o serán otra persona distinta de la que en este preciso instante se escribe y  se dibuja a sí mismo.

Jaromír Typlt
Traducción: Ramón M. Machón Pascual

......................................................................................................................

Vltava Český rozhlas 3 - Mozaika s Karlem Oujezdským

LENA KNILLI - JANA KASALOVÁ - A Centimer a Day

Czech Centre Prague, Rytířská 31, Prague 1

January 6, 2012 - January 28, 2012

In their exhibition A Centimeter a Day, Lena Knilli and Jana Kasalova explore the notion of time and a life of changes, movements and our need (perhaps mistaken) to physically mark and map these.

In one series of work, Knilli recreates the old public clock faces of Prague which were discarded during her time in Prague.  These were simple, round, white plexiglass clock faces made up of black circles indicating the hours and a cross in the middle.  In their pure and distilled nature, these clock faces visualize our need to divide our lives into clean segments of activity over time, to order what is normally not so easily and definitively delineated.  In Knilli’s version of the clock faces, the clock hands are missing so the clock faces only show potential positions and time situations and the circle marks (the hours) are moved from their given places towards or away from one another - time flows but irregularly and subjectively.  The clock circles are replicated again on Knilli’s flowing skirts, a recurring theme in her work – the life of objects we surround ourselves with and the clothing we wrap ourselves in.  These mark our time here just as surely as the clock but in not such a linear fashion.  The circle marks change their position through the various movements and folds - we move forward but also borrow and constantly reference the past.  

Kasalova, for her part, focuses on our location in time.  She takes existing commercial maps and deconstructs them, cuts them into new shapes and configurations.  What was seen as defined and clearly outlined is no longer so - she blacks out the names of places as these change over time. The maps become receptacles for abstract shapes which no longer help us find our way. Kasalova is particularly interested in the area of the Sudetenland at today’s Czech Austrian border where the names of particular places are or were known in one language or another, have multiple identities or in some cases no longer exist at all.  

Over the past few years, Kasalova has been creating a new kind map by charting the movements of animals but these are not maps which impose a way of seeing things and a way of moving, rather they are one of many possibilities created by instinct and not by conscious design.  Like Knilli, Kasalova ask us to see the uncertain and fleeting nature of time and place and ultimately, to try to embrace this.       

Written by Camille Hunt

.....................................................................................................................

JANA KASALOVÁ - JAN ŠERÝCH

Galleria Nicoletta Rusconi, Milan

February 17, 2011 - March 25, 2011 

Jana Kasalová and Jan Šerých have been selected from the younger generation of artists in Prague. The result of a complex tradition based on memory, their works draw our attention to the two opposite poles of Bohemian culture, with its continuous oscillation between magic and logic. 

Jana Kasalová has a preference for drawing, although she often uses photography, video and sculpture in her work, as in the case of the small wax sculptures that she assembles in scenes recalling ancestral memories and enclosed in Plexiglas domes. In her work we find organic lyricism accompanied by a strong link with nature resulting in an instinctive identification with what she refers to as ‘the animal that therefore I am’, a phrase that is repeated in the titles of several of her videos. The cycle of works entitled Anticipation Series recalls ancient fragments of lost alchemical notes, the schemes and structures of matter as yet unknown. At times they seem to be magic formulae that, perhaps, could help man to make contact with paradise lost. Or, at least, by giving rise to a state of astonishment, they try to eliminate the rift caused by human self-centredness with the rest of the universe. Kasalová manages to evoke a very distinctive spatio-temporal contact, allowing her works to be penetrated by human, plant and animal elements. 
The resulting image is constituted by a network of unexpected connections: these revelations create momentary confusion and disorientation in the spectator, who is, however, almost immediately aware of an invitation to start exploring a different world that has only partially been disclosed. This aesthetic adventure leads us to a potential guided tour in the Tabulae Terrae series (2002–09), in which a number of maps resemble an old diary that has been rediscovered. It seems to be the record of remarkable journeys undertaken in the animal and plant kingdoms. Portions of mysterious lands drawn with great precision and juxtapositions between clear-cut signs and the tones of the drawing give rise to stratification of the possibilities of perception and interpretation. Kasalová’s drawings are imbued with the essence of human sensibility, which is able to recreate the idea of a mutual symbiosis between the fantasy of magic and the natural world. 

Jan Šerých explores a vast and almost unknown universe: the private and public labyrinth of the mind. Although clearly linked to the tradition of Concrete and Minimal art, his paintings, installations and videos manage to create intuitive ambiguity, which, by giving rise to a suspicion of irony, produces a cognitive short circuit. Precise forms used by the artist are associated with a new type of information linked to the virtual objectivity that has recently been created by the increasing use of digitization in the means of communication.
The artist highlights cybernetic space, with its repetition and obsessiveness. Unlike the Geometrical Abstraction of the last century, his paintings are not linked to geometry, but explore the interpretative ambiguity of simple yet rigorous forms. They are, therefore, intended to encourage us to consider how to penetrate the chaos of the new artistic languages. 
The multiplicity of possible meanings, some of them ambiguous, is also expressed in the form of numbers and letters in Šerých’s output. Works such as Goodyear and Uuuuaaaa oscillate between the possibilities of interpretation of the meaning of the words and their actual meaning, like the map of any mental or real construction. 
Šerých often draws inspiration from puzzles and intelligence tests — those that can be described as ‘cultural cryptography’ — revealing their total banality. He transfers them to the artistic context, where they acquire an element of instability that is in contrast with their logic. 
Furthermore, the artist also manages to conceive the idea of the ‘unknown void’, which is filled with reassuring, identifiable forms that appear to be rational, but are, at the same time, disturbing. The black space of the video Paramnesia (2009) is invaded by creeping white lines with an unpredictable and surprising rhythm. Šerých also makes use of numbers that are adopted for their visual aspect, but are fraught with different meanings. Two works dating from 2008 — Dot, Dash and Dot, Dot — are also based on the difficulty of interpreting meanings. In these works, the artist represents the word ‘lu pí ne ček’, which in English means ‘leaflet’ (that is, one of the divisions of a compound leaf), but in Czech also serves to memorize the letter L of the Morse code (._..). Thus he gives free rein to a complex series of definitions, images and associations of ideas. To put it another way, the written word recalls both a plant form and a sign consisting of a dash and three dots, causing a breakdown in communication. 

Beyond this, there’s only imagination

Written by Miroslava Hajek 

Jana Kasalová a Jan Šerých byli vybráni jako představitelé mladší pražské generace do milánské galerie Nicoletta Rusconi. Jejich dílo je poznamenáno bohatou uměleckou tradicí, na jejíž paměť se odvolává, evokuje a pomáhá odlišit dva extrémní protiklady české kultury, která osciluje mezi logikou a magickou poetikou. Tato akce je jednou z mála příležitostí pro italské milovníky umění seznámit se, alespoň částečně, s aktuální kulturní situací země, se kterou byli v minulosti mnohem více v kontaktu.
Nahlédnutí stejně jako poznání není nikdy cestou jednosměrnou. Naopak často vytváří spletitý labyrint, překřížovaný složitým rozvětvením. A vlastně díky pohledům z různých zrakových úhlú a znásobenými perspektivami, můžeme odporovat degradaci vnímání, která vede k totální devalvaci.


Jana Kasalová upřednostňuje kresbu, ačkoli jejími výrazovými prostředky jsou také fotografie, videa či sochy. Někdy tvoří také malé voskové sošky, které komponuje v uzavřených plexisklových bublinách do scén, které připomínají antické vzpomínky předků. V její práci najdeme organickou lyričnost, doprovázenou silnou vazbou na přírodu, která vede ke ztotožnění se s instinktem, s tím co ona nazývá v názvech svých videí " The Animal That Therefore I Am ", "zvíře, které jsem, zvíře, které je ve mně. "Cyklus prací "Anticipation stories" připomíná zlomky starých ztracených, alchymistických záznamů, nebo obsahy a struktury zatím neznámé hmoty. Někdy se jeví jako magické recepty, které by snad mohly být člověku nápomocné k tomu, jak se dostat do kontaktu se ztraceným rájem. A když už nic jiného, alespoň podněcují jakýsi druh zázraku, který se může podílet na léčbě trhlin způsobených lidskou sebestředností azbytkem vesmíru. Janě Kasalové se daří vyvolat výjimečný kontakt s časoprostorem; tím, že do svých děl nechává pronikat lidské, rostlinné i zvířecí prvky. Výsledný obraz se skládá ze světa nečekaných souvislostí. Tato odhalení přispívají k okamžiku zmatené dezorientace diváka, který ale vzápětí rychle pochopí výzvu zkoumat trochu jinou realitu, odhalenou ve všech dosud neznámých aspektech. Estetické dobrodružství vede k potencionálnímu putování  podle řady zeměpisných map “Tabulae Terreae” 2002-09, které vyvolává dojem znovu objeveného zapomenutého cestovního deníku. Představují se jakoby svědectví neobyčejných průzkumů realizovaných v říši rostlinné a živočišné. Části tajemných oblastí kreslených s podrobnou přesností, kontrasty mezi rozhodnými znaky a odstínovaným pojednáním kresby tvoří vrstvení možných vyložení a chápání. Práce Jany Kasalové jsou prosáklé esencí lidské citlivosti, která dokáže rekonstruovat myšlenku vzájemné symbiózy mezi magickou obrazotvorností a materiálním světem.

Jan Šerých, je ponořen do zkoumání nesmírného a z větší části neznámého univerza. - bludiště mysli osobní i společné. Jeho obrazy, instalace a videa, i když navazují otevřeně na tradici konkrétního a minimálního umění, dokážou navodit intuitivní dvojsmyslnost, podezření o ironii a tím se jim podaří vytvořit poznatkovou zkratku. Precizní tvary, které autor používá, jsou v úzké souvislosti s novým druhem informace, která je vázána na virtuální objektivitu, která se zrodila nedávno, díky stále více používanými novými komunikačními prostředky. Umělec zdůrazňuje opětovný znepokojující kybernetický prostor, a to znamená, že na rozdíl od historického geometrického abstraktismu, jeho malba není vázaná na výzkum geometrie, ale spíše hledá interpretativní obojetnost jednoduchých a přesných tvarů. Tím nás povzbuzuje zamyslet se a ohodnotit jak proniknout do zmatku nových jazyků. Mnohonásobnosti možných významů, i dvojsmyslnosti jsou v práci Jana Šerých přeneseny rovněž do tvarů čísel a písmen. Obrazy jako "Goodyear" e "Uuuuaaaa"2008, oscilují mezi možností čtení významu slova, ale mohou být rovněž interpretovány jako plán nějaké konstrukce myšlené nebo reálné. Autor se často inspiruje hádankářskými hrami nebo testy inteligence těmi, které můžeme zvát ‚kulturní kryptografie‘, a odkrývá jejich celkovou banalitu. Přenáší je do uměleckého kontextu, ve kterém dosáhnou dimenze nestálosti, která potírá přísnost jejich logiky. Mimo jiné umělec dokáže koncipovat ideu neznámého prázdna, které je zaplňováno tvary identifikovatelnými budícími důvěru, protože se zdají být racionální, ale zároveň znepokojují. Do černé tmy videa Paramnesia, 2009, pronikají plížící se bílé linky v nepředvídaném a překvapujícím se pořadí. V práci Jana Šerých je neurčitelný rovněž význam čísel, která jsou použita z hlediska vizuálního ale zatížena různými významy. Také dvě díla “Dot, Dash,” 2008 a “Dot, Dot”, 2008 sázejí na vícesmyslové chápání významů. Na obrazech je namalováno slovo ” lu pí ne ček” které je pomůckou při zapamatování písmena L v Morseově abecedě. Malba rozpoutá složitý, zauzlený zmatek představ, a myšlenkových souvislosti. V hlavních linkách napsané slovo nám vybaví bud ideu rostliny, nebo znaku sestaveného z jedné čárky a dvou linek vyprovokují kolaps vyjádřitelnosti.

Mimo je již jen fantazie.

Autorka textu: Miroslava Hajek

......................................................................................................................

......................................................................................................................

Partitury děje i paměti

Jana Kasalová vystudovala malířský ateliér, nijak ji to však neomezuje. Žánr či popis, natož sociální nebo společenská reflexe jsou jí vzdálené. Jelikož je autorkou hledající, ne bezhlavě, živelně, ale s rozmyslem, projektuje své myšlení nejčastěji do  univerzálního média, kterým je kresba. V ní autorka nachází základnu pro uměleckou zvědavost, startovací plochu pro průzkum hmoty v různých skupenstvích. Někde tady lze tušit ohledávání přírody organické i anorganické v procesech, které oživují i zmrtvují, které ale především vždy znovu vyrovnávají a harmonizují pozice. 

Tématem díla Jany Kasalové se zdá být lidská orientace, schopnost člověka chápat se prostorové skutečnosti „svými prostředky“, pojmenovávat ji, zabydlovat, spoluvytvářet, a tím oživovat. Aby se vyvázala ze schématu takového umění, které automaticky „něco ilustruje“, autorka vědomě rezignuje na popisné vyprávění či naivní personifikaci přítomnou ještě epizodicky v raných pracích. To ale neznamená, že se „velkého vyprávění“ (mýtů) nedotýká. Činí tak pouze jiným z způsobem. Syntetizuje vybrané výrazové prostředky a formuluje z nich nový neilustrativní, nenázorný jazyk. Škrtá imaginaci spojenou se  slovní zásobou a vstupuje do tvorby jinými dveřmi.

Starší kresebný cyklus Mapy pozemské (Tabulae terreae, 2002-2004) vznikal překrýváním dvou vrstev – map (kartografických záznamů krajiny) a zmnoženého plošně stylizovaného figurativního prvku (zpravidla motiv zvířete, dejme tomu skalního prehistorického záznamu). Kresby jsou  na průsvitném materiálu, tedy „oboustranné“, což znamená další zmnožení vizuálně zachytitelných, „archeologických“ vrstev.
Syntézou vybraných prvků, které mají velmi volnou konvenční souvislost, vzniká prostor, aréna pro nevyřčený mýtus. Kdo ji pojmenuje, nebo se ji pokusí interpretovat, ten nepochopil, že má být zticha, protože jinak příběh svou ambicí nevědomky zabije a pohřbí. Umění Jany Kasalové je totiž „beze slov“, nebo přesněji bez konvenčních slov, a pouze v tomto stavu a za této křehké situace setrvávají kresebné a obrazové cykly neporušené. Tento stav je umožněn předem stanovenými zákonitostmi. Autorka používá výrazové formy vizuální kultury na způsob analogické syntaxe.
Kresebné prvky jsou „zápisem událostí“, ale nikoli konkrétních, nýbrž typologických/topologických. Jsou partiturou děje i paměti zároveň, což dokazuje skutečnost, že ve své podobě mohou jen těžko zestárnout. Kasalová se totiž nevztahuje k atributům současnosti ani necituje teze současného uměleckého či filosofického diskurzu, a přesto jejím dílům rozumíme. Obraz, který počal mizet v jakémsi důmyslném technologickém filtru, hledá zpětně předobrazy pro své nové substituce. Kasalová jde jinou cestou. Zde se nejedná o substituci, o opakování něčeho nepůvodního, nebo zástupného, ale o opakování něčeho existujícího (možná pozapomenutého), ale v jiných vazbách, souvislostech a kontextech. Jinak nastavená dílčí syntéza může být jako strategie interpretovatelná na pozadí úvah o dekonstrukci a rozprostraňování. „Nejzřetelnější forma ideálního opakování“  je podle Jacquese Derridy „v samotném bytí“.
Reprezentaci lze spojit s opakováním, pokud za základ takového ohraničení určíme „kruhovou mez“. Většina kreseb Jany Kasalové vytváří pomyslné středy, symetrické skladby, mapy zemí se svými hlavními městy, víry s epicentry - tendence k centralizaci (centrování). Vždyť i planeta Země je centrální těleso.

Také video The Animal That Therefore I Am (Zvíře, kterým jsem, zvíře ve mně) je cyklicky se opakujícím záznamem, smyčkou, příběhem „v kruhu“. Za kulisu výjevu byl zvolen „umělý, rytmizovaný prostor“, důmysl lidského ducha, kterým je perspektiva renesanční arkádové chodby. Nahá autorka a zvířecí trofeje v podobě malovaných atrap (spíše masopustní škrabošky), situace bez začátku a bez konce, dramatizovaná pixelací a hudbou. Umělkyně irituje diváka opakováním jakéhosi marného pokusu o dorozumění. Krutost nenaplněného aktu vrací divákův pohled zpět do prázdného prostoru chodby, tedy na pomyslný začátek cyklického děje. Chodba jako konstrukt prostoru zde může být také jakýmsi „vězením reprezentace“ potažmo „interpretace“.  Podobně jako tomu je u starších autorčiných motivů omezujících nebo vymezujících svobodný pohyb – skleněný „poklop“ (Antitipation Stories - objekty, 2002), křivule, baňky a jiné nádoby (Antitipation Stories - akvarely, 2002). Patrně je třeba pohřbít představu tradičního příběhu, aby mohlo být vlastní „prožívání“ očištěno od schematičnosti emocionálních stereotypů daných očekáváním. Možná i proto je „mýtus mrtvý“. Zemřel ale patrně pouze v konvenci jazyka. Opakovaný obraz, dynamika a hudba dekonstruují celkovou situaci a rozšiřují pojem lidské nahoty do škály vztahů a slovem nepostižitelné šíře přesahující všechny slovní významové konotace. Tím přesahují také symbolický „poklop“. Opakovaná vizualita a hudba (rytmus) nastavují na ciferníku jiný čas a rozvíjejí jiné uvažování o světě, mimo potměšilou lingvistickou metaforu s její hořkou a v čase stísněnou lineární (potažmo literární) skepsí. Jana Kasalová odhaluje možnosti nové vitality v čase všeobecné kulturní únavy.

Autor textu: Petr Vaňous
Revolver Revue č. 73/2008

.....................................................................................................................

Jako Ty

                                                                       
Hovoříme-li o současném umění, slova jako styl, jednota, generace jsou nepoužitelná, protože ta současnost je ve své různorodosti nepojmenovatelná.  Někdy v budoucnu bude vyvolána jménem, dnes ještě ne. Chybí nám odstup od tohoto nepojmenovaného celku, ale to nebrání přístupu k jednotlivostem a ovšem i osobnostem více či méně vyprofilovaným. Výstava v Galerii Caesar jeden takový soubor a ukázku  současného výtvarného myšlení  přináší.

Práce  Jany Kasalové jsou originální myšlenkou a dokonalé provedením. Vládne v nich jednota a souhra. Neříkám nic převratného, pouze registruji osobnost a dílo, které má svoji kontinuitu a zakotveno v minulém míří do budoucnosti. Víme totiž, že dnešní téma bylo již obsaženo v pracích  předchozích, ve  výtvarných mýtických mapách, v obrysech krajin, které v sobě měly kresby zvířat. Tehdy je jejich autorka přirovnávala k jedné povídce, dokonalé literární fikci argentinského spisovatele Borgese.

Současná tvorba Jany Kasalové je na téma sounáležitosti světa lidského a zvířecího, symbiózy, spojenectví těchto bytostí, váže ten poměr na vahách umění, kresbou, fotografií, videem a ovšem i slovně, aplikujíce a převádějíce do výtvarné mluvy myšlenky pánů filozofů Deleuze a Guattariho, když v knize Tisíc plošin píší doslova: „Proměna ve zvíře není sen ani přízrak. Je zcela skutečná. Ale o jakou skutečnost se jedná? Stávání se zvířetem neznamená jednat jako zvíře či jej napodobovat. Je také zřejmé, že člověk se nestává „opravdu“ zvířetem, stejně jako zvíře se „opravdu“ nestává něčím jiným. Z této proměny nevzniká nic jiného než je proměňovaný sám. To, co je skutečné, je stávání se sám sebou, celek té proměny, a nikoli jakési předpokládané meze, kterými by proměňovaný prošel.“

Polemizuje se zde s tradičním pojetí a antagonismu světa lidského a zvířecího, jistě i s myšlenkou nadřazenosti člověka nad veškerým tvorstvem. Člověk je pán tvorstva, říkalo se aniž by se dodalo, že je také jeho odvěký nepřítel a zhoubce.

Animalita byla dlouho vnímána jako něco ďábelského. Nikoliv pro reformátory. Nelze nepřipomenout svatého Františka, jenž z této animality vytvářel láskyplný svět bratří a sester a nebylo v něm živáčka, který by z něho byl vyřazen.
Filozofové nové doby viděli spíše nedokonalosti člověka. Friedrich Nietzsche ve své stěžejní práci Tak pravil Zarathustra praví: „Kdybyste  alespoň jako zvířata byli dokonalí. K zvířeti však třeba nevinnosti.“
Většinou se ale jako nepřekonatelný protiklad porovnávalo lidské jako racionální a zvířecí – iracionální.

Umění bylo ovšem rovněž směsicí racionálního a iracionálního. Krása jako by tento protiklad vykupovala. Viz mnohokrát zpracovaný mytologický příběh Krásky a Zvířete zakončený polibkem, který kouzlo odporné animality rušil.
Umělci již po staletí odstraňovali hranice mezi lidským a zvířecím když nechali zvířata jednat jako lidi a naopak. Řešili také možnosti jak komunikovat s tímto jiným světem a jak jej prezentovat v celé své fenomenální tělesnosti.

V moderním  výtvarném umění Joseph Beuys na jedné své akci  s názvem „Jak vysvětlit mrtvému zajíci obrazy“ drží v rukou mrtvé zvíře  a šeptá mu věty, které nikdo nesmí slyšet. A konečně postmoderně cynický dovětek: Damien Hirst vystaví rozřezané tele jako exponát ve formalinovém nálevu. Vystavuje zvířeckost jako bezbrannost a nahotu.

Ale také naopak: podstatou umělecké řeči je obnažování, tj. až sebezničující upřímnost a otevřenost. Rušit poklid pomocí nečekaného a nevídaného. Řeč filosofova je jasná, hovoří o bytostné nevinnosti: Zvířata se na nás dívají a my jsme před tímto pohledem obnaženi.

Také v tomto smyslu je třeba chápat kresby, fotografie a videa Jany Kasalové jako vizualizaci tématu a konceptuální celek,  nikoli jen  jako estetizaci problematiky, která ještě stále leží na okraji výtvarného zájmu.

Autor textu katalogu:Jiří Olič
Ateliér No. 21/2008
Galerie Caesar Olomouc, 9.10. - 31.10. 2008

When speaking about contemporary art, words such as “style,” “unity” and “generation” are unusable, for the contemporary, in its diversity, is indescribable. Sometime in the future it will be given a name, but not yet, not today. We need a certain distance from this ineffable whole, but that does not prohibit a certain approach to the individual and of course to more or less profile a personality. This exhibition at Galerie Caesar offers one such collection and example of contemporary artistic thinking.
The works of Jana Kasalová are original in their conception and perfect in their execution. Unity and harmony prevail throughout. I am not expressing anything revolutionary, just registering a personality and work which has continuity, anchored in the past and aiming at the future.
That is to say, we know that today’s theme was already contained in preceding works, in the artistic mythic maps, in the outlines of landscapes which have drawings of animals in them. Now their author compares them to a fable, the perfect literary fiction of the Argentinean
writer Borges.
The current work of Jana Kasalová is on the theme of the unity of the human and animal worlds, weighing their relationship on the scales of art, drawing, photography, video and of course even literature, applying and transferring into artistic speech the ideas on the symbiosis and the connectivity of these creatures by the masters of philosophy Deleuze and Guattari, which in their book A Thousand Plateaus is described explicitly: “Becomings-animal are neither dreams nor
phantasies. They are perfectly real. But which reality is at issue here? For if becoming animal does not consist in playing animal or imitating an animal, it is clear that the human being does not “really” become an animal any more than the animal “really” becomes something else. Becoming produces nothing other than itself. We fall into a false alternative if we say that you either imitate or you are. What is real is the becoming itself, the block of becoming, not the supposedly fixed
terms through which that which becomes passes.”
What is polemicised here is the traditional concept and antagonism of the human and animal worlds, certainly as far as the idea of the superiority of Man above all Creation. Man is the master of Creation, it is said; without adding that he is also its eternal enemy and destroyer.

Animality has long been considered as something demonic. Not however for reformers. One should not forget St Francis, who created a beneficent world of brothers and sister out of that animality, where there was no soul which would not be excluded. Philosophers of modern times rather saw the imperfection of Man. Friedrich Nietzsche in his cardinal tome Thus Spake Zarathustra writes: “Would that ye were perfect—at least as animals! But to animals belongeth innocence.” In the majority however, as an insuperable antithesis, “human” was considered rational and “animal” as irrational.
Art was of course at the same time mixing the rational with the irrational. Beauty, as it were, redeemed this antithesis. Just as the much reworked mythological story Beauty and the Beast ends with a kiss, which breaks the magic spell of ugly animality.
For centuries artists have been blurring the border between the human and the animal, letting animals behave as humans and vice versa. They also have resolved possibilities of how to communicate with this other world and how to present it in its whole phenomenal corporeality.
In modern art, Joseph Beuys, at one of his events entitled How to Explain Paintings to a Dead Hare, held in his hands a dead animal and whispered things into its ear which nobody could hear. And finally a post-modern cynical postscript: Damien Hirst exhibits a sectioned calf
in formaldehyde as an art exhibit. It portrays animality as powerlessness and nakedness.
But the opposite as well: the basis of artistic expression is revelation; i.e. honesty and candour, even to the point of self-destruction. To disturb the tranquility with the help of the unexpected and unprecedented. The philosophic language is clear, it speaks of essential innocence: Animals
look at us and we are naked before their gaze.
Thus in this sense it is possible to perceive the drawings, photography and videos of Jana Kasalová as visualisations of this theme and the conceptual whole, not only as an aestheticisation of a situation which still lies on the periphery of artistic interest.
Olomouc 28 August 2008

Written by Jiři Olič (catalogue text)
Translation: Matthew Sweney

Si hablamos de arte contemporáneo, no podremos utilizar términos como estilo, unidad o generación, porque el presente en su heterogeneidad es innombrable. Un día, en el futuro, nuestra realidad será llamada por su nombre. Hoy todavía no, pues carecemos de perspectiva sobre esa totalidad innominada; pero esto no nos impide abordar ciertos elementos que la componen, e incluso personalidades ya perfiladas. Esta exposición en la Galería Caesar nos trae precisamente una muestra del discurso artístico contemporáneo.

La obra de Jana Kasalova es original en su concepción y de hechura perfecta. Dominan en ella la unidad y la coherencia. Me limito con estas palabras a definir una personalidad y obra que tienen su continuidad, que arraigadas en lo pretérito se dirigen hacia el futuro. Sabemos todos que en el pasado ya se ocuparon del tema de hoy: en mapas mitológicos, en las siluetas de paisajes que contenían dibujos de animales. Aquí nuestra autora encontraba paralelismos con una narración literaria del escritor argentino J. L. Borges.

La creación actual de Jana Kasalova gira en torno al tema de la simbiosis y correlación entre los mundos humano y animal, ponderando esta conexión en la balanza del arte, el dibujo, la fotografía, el vídeo, y por supuesto las palabras. Podemos citar a los filósofos Deleuze y Guattari, quienes en su libro Mil mesetas escriben: “Los devenir-animales no son sueños ni fantasías, son perfectamente reales. Pero, ¿de qué realidad se trata? Pues devenir animal no consiste en actuar como tal o imitarlo. Es obvio que el ser humano no deviene “realmente” animal, y tampoco el animal deviene otra cosa. Lo real es convertirse en uno mismo, la completitud de esta metamorfosis, y no las lindes imaginarias que uno debe atravesar para llegar a ese estado.”

Se debate aquí la noción tradicional de antagonismo entre los mundos animal y humano, y la superioridad del hombre sobre cualquier criatura. Se declaraba al ser humano como señor de la creación, pero sin tomar en consideración su faceta de enemigo y destructor eterno.
La animalidad fue siempre percibida como algo diabólico, pero no para los reformadores. No podemos omitir a San Francisco, quien de lo animal hizo un mundo colmado de amor y fraternidad, de hermanos y hermanas, donde cada ser vivo tenía su lugar.

Los filósofos modernos se fijaron más bien en la imperfección del ser humano. Nietzsche, en su obra maestra Así habló Zarathustraescribe: “Si al menos como animales fueseis perfectos. Pero para ello os falta la inocencia.”En general se ha mostrado la contradicción insuperable entre la racionalidad humana y lo animal como irracional.El arte fue siempre también una mezcolanza de racionalidad e irracionalidad, como si la belleza salvara esta contradicción. Véase si no la narración mitológica de la Bella y la Bestia, tantas veces reelaborada, donde con un beso final se interrumpe el embrujo de la bestia repugnante.Los artistas ya durante siglos venían suprimiendo las fronteras entre lo humano y lo animal, dejando actuar a los animales como personas y viceversa. Se ocuparon también de las posibilidades de comunicación con ese otro mundo, y cómo presentarlo en toda su fenomenal corporeidad. En el arte moderno Joseph Beuys, en una de sus acciones titulada Cómo explicar cuadros a una liebre muerta, sujeta en la mano el cadáver de un animal, al que susurra frases que nadie puede oír. Y por fin la posdata cínica posmoderna: Damien Hirst expone como pieza artística una ternera degollada y conservada en formol. Nos muestra así la animalidad como indefensión y desnudez.Pero también al contrario, el lenguaje artístico es en esencia un acto de desnudamiento, hasta llegar a una sinceridad y apertura autodestructivas. Perturbar la serenidad con la ayuda de lo inédito y lo inesperado. El filósofo lo dice bien claro; habla de la inocencia del ser: los animales nos miran, y frente a esa mirada nosotros somos – nos sentimos - desnudados.En este mismo sentido, de visualización y todo conceptual, es necesario comprender los dibujos, fotografías y vídeos de Jana Kasalova, y no como la simple estetización de un asunto que sigue estando al margen de los intereses artísticos.

Autor de texto del catalogo: Jří Olič
Traducción: Ramon Machon

.....................................................................................................................

Tabulas Terreas Jany Kasalové v Madridu

K úspěchu české autorky ve Španělsku

Ze skleněné vázy Vasa se stala jedna s ikon designu konce dvacátého století. Když v roce 1936 Alvar Alto pracoval na tvaru vázy, nechal se inspirovat mapami a leteckými snímky finské krajiny. Velmi podobným způsobem postupuje Jana Kasalová při práci na svých kresbách. Na průhledný španělský kladívkový papír přenáší části současných i starých map, překrývá je a otisky posouvá. Plochu papíru pak oboustranně pokresluje různě tvrdými tužkami a na mléčně bílé, jakoby zamlžené ploše, zakresluje cesty a směry lidské civilizace, větrné, energetické a zvukové proudy, lidské a zvířecí trasy putování krajinou. Tak vznikají černobílé, skoro abstraktní struktury. Částečná průhlednost papíru s oboustrannou kresbou dociluje podivný náznak prostoru, ve kterém se někdy objeví část otisku tlumeně barevné reálné mapy, fantazijní postava putujícího člověka, trasy tažných ptáků a náznak hlav posledních stád divokých zvířat směřujících za potravou. Některé kresby jsou zahuštěné do těžko dešifrovatelné skoro monochromní spleti, na jiných jsou strohé a oproštěné linie jen několika energetických a zvukových drah, někdy jednoduchých obrysů, jakýchsi ostrovů viděných z výšky. Kresby Jany Kasalové tak připomínají různé podoby krajin, které známe z fascinujících pohledů z kulatého okénka vysoko letícího stroje. Cesty, přelety, vzdálenosti a výšky, byly také donedávna životem umělkyně, která po dokončení českých škol pokračovala ve studiích a existenci mimo republiku. Ten, kdo navštíví tento měsíc Madrid, si může v centru města v galerii Utopia Parkway prohlédnout výstavu kreseb a obrazů Jany Kasalové. Nestává se často, aby nejrespektovanější kulturní příloha španělských novin věnovala českému výtvarnému umění polovinu jedné strany. Stalo se tak 26. 5. 07 v sobotní rozsáhlé příloze BABELIA madridského vydání EL PAIS článkem uznávaného kritika Francisca Calva Serrallera. Kromě jiného v něm píše:
Popis identity této mladé české umělkyně má hluboké a spletité kořeny. Ty nás na jedné straně přenesou k improvizované kaligrafii, kterou doporučoval Leonardo krajinářům. Měli začít u malé skvrny na zdi a na jejim základě by měli dát křídla své fantasii. Je to technika kterou použili surrealisté nebo spisovatel Strindberg ve svém grafickém díle. Najdeme zde i stopy vytříbeného kulturního fenoménu černého divadla její rodné země. Na výstavě Kasalová používá jako podklad mapy měst, které překresluje tak dlouho až se sloučí v její vlastní vnitřní kartografii. Svou jemnou kreslířskou linkou znovu vytváří totemický rukopis jeskyně Lascaux, překrýváním toho nejbližšího a nejintimnějšího s tím co je nejvíce vzdáleno. Na základě těchto ikonických rezonancí, formálně Jana Kasalová odkazuje na kresbu Josepha Beuyse. Jejich jemné a neklidné linky v divákově paměti zanechají nesmazatelné stopy.
Takový je neklid umělce, který objevuje a sestavuje mapu paměti mozku, která se nejasně dere napovrch i když každé z jejích ostrých vláken je jasné a evokuje něco vyjímečného a neopakovatelného.

Autor textu: Jaroslav Krbůšek
A2 kulturní týdeník, 24/2007, page 8

.....................................................................................................................

Cartografía de la memoria

Galeria Utopia Parkway, Calle Reina 11, Madrid

April 27, 2007 – June 6. 2007

Para su primera individual en Madrid, la artista checa Jana Kasalová utiliza los mapas de las ciudades como punto de partida y sobre ellos traza sus migraciones imaginarias.

Por vía de la globalización, la artista checa Jana Kasalová (Turnov, 1974) completa su formación en nuestro país y, desde 1999, también exhibe su obra entre nosotros. Ésta es, en todo caso, su primera individual en Madrid que presenta en el nuevo espacio de la galería Utopía Parkway, lo cual, en principio, es una coyunda venturosa. Las señas de identidad de esta joven artista checa tienen raíces profundas y complejas, que, por un lado, nos llevan a esa caligrafía improvisada que recomendaba Leonardo para los paisajistas a partir de una simple mancha en una pared, sobre la cual éstos deberían dar vuelo a su personal imaginación -técnica que empleó también en escritor Strindberg en su obra gráfica y los surrealistas-, pero que también nos remiten al teatro de sombras de la refinada cultural popular de su país natal. En la muestra actual, Kasalová usa como plantilla los mapas urbanos, que redibuja hasta acoplarlos a su propia cartografía mental, recreando, con su sutil trazo dibujístico, los trazos totémicos de Lascaux, una superposición que enlaza lo más próximo con lo más lejano. Al margen -y quizás no tanto- de estas resonancias icónicas, formalmente Kasalová rememora el dibujo de Joseph Beuys, cuyas como desvaídas incisiones gráficas dejaban unas huellas indelebles. Tal es la ansiedad del explorador artístico, que construye el mapa de la memoria vertical, que retrepa con borrosidad en la superficie, aunque cada uno de sus incisivos filamentos se singularicen con la nitidez que evoca la noche de los tiempos.
Los dibujos de Kasalová se superponen sin confundirse y se agrupan creando núcleos que configuran el haz y el envés de un nuevo diseño cartográfico. De esta manera, a partir de, por ejemplo, el mapa de la red urbana del metro de cualquier gran urbe occidental, Kasalová es capaz de diseñar la movilidad de una manada de renos, algo, siempre sorprendente, pero no necesariamente arbitrario, si uno recuerda los grandes paisajes cósmicos de Albrecht Altorderf, al fin y al cabo el mejor heraldo de la que se llamó la escuela renacentista del Danubio, un río no tan alejado del Moldava, que atraviesa el corazón de Praga. Si el arte remonta el curso de la historia, como determinadas especies fluviales, lo que hace Kasalová no sólo tiene pleno sentido estético, sino específicamente agita y se dirige al sistema de nuestro meándrico sistema nervioso, que es una construcción biológica, pero, sobre todo, cultural. Es difícil permanecer indiferente ante la delicada hondura de los imborrables trazos con los que Kasalová hace el mapa de nuestra identidad, inseparable de nuestra memoria.

Francisco Calvo Serraller
El País - Babelia 26/05/2007

Jana Kasalová (1974) es una artista checa cuyo vínculo con España se remonta a sus cursos de doctorado de Bellas Artes y donde había expuesto en dos ocasiones de forma individual y participado en varias colectivas. Sin embargo ha pasado demasiado desapercibida. Se trata de una creadora plástica muy sensible y poseedora de un universo propio en el que se dan cita la fantasía, lo totémico y cierto aire místico aunque muy terrenal y sexual. Los animales, principalmente los del bosque, con especial presencia del ciervo, comparten protagonismo con figuras humanas, la tierra y el cosmos y ciertos circuitos y entramados abstractos de sugerencia celular o natural. Sus comienzos fueron de una figuración mágica no exenta de cierto aire a antigüedad libresca centroeuropea y un toque oriental. Después ha ido reduciendo la legibilidad visual de sus composiciones hasta desfigurar los motivos y entretejerlos como una sola sustancia. En esta primera individual que se organiza en Madrid cuelga una cuantiosa representación de su serie de dibujos „Tabula Terrae“ y varios óleos pertenecientes a la serie „Siesta animal“, ambas recientes. Kasalová explora allí un mundo amado por ella desde niña: la cartografía. Mapas geo-políticos, topográficos, planos diversos (conducciones, carreteras) son imaginados o reconstruidos tras ser calcados a lápiz o transferidos mediante tolueno a papel cebolla a partir de originales. Sobre o bajo ellos se acumula una plétora de líneas en que se vislumbran (girando como un solo animal mitológico o como las nubes de una tormenta), casi espectrales, los ciervos y sus cornamentas, mujeres o niñas antiguas, cabezas de oveja o conejos. Impresiones salidas de una pintura primitiva. Enigmáticos, hipnóticos, son esos dibujos rupestres de una cartografía inconsciente y sentimental.

Abel H. Pozuelo

.....................................................................................................................

Stezky, cesty, vrstevnice


…V té říši řemeslo kartografů dosáhlo takové dokonalosti, že mapa provincie pokryla prostor celého města a mapa říše celou provincii. V průběhu času byly tyto mapy shledány nedostačujícími a shromáždění kartografů vydalo pokyn udělat mapu říše stejně rozsáhlou, jako byla říše sama. Následující generace považovaly mapu takové velikosti za zbytečnou a bezohledně ji vystavily krutým účinkům deště a slunce. V západních pouštích se ještě dnes dají najít potrhané zbytky této mapy, obydlené divokými zvířaty a žebráky. V celé zemi nezbyl žádný jiný pozůstatek disciplíny starých kartografů.
Jorge Luis Borges

Jakési potrhané zbytky map se dají kromě v západních pouštích borgesovské provincie nalézt i v pracích české umělkyně Jany Kasalové, které vznikaly od roku 2001, jako podklad šrafur hlaviček lesní zvěře a horských koz. Setkáme se zde s fragmenty geografických map a územních plánů různých měřítek vytržených z původního kontextu. Jsou to jak mapy náhodně vybrané, tak i nějakým způsobem osobně mytologizované: některé jsou spojené s životem malířky v podobě abstraktních znázornění míst, kde žila, případně i tvořila zrovna to které dílo (případ map Anglie), některé jsou obrazem míst, kam se chce podívat, apod. Mapy jsou na pauzovacích listech většího formátu buďto překresleny, nebo přímo fyzicky obtisknuty za pomocí toluenu. V případě techniky transference nabývá jinak výhradně černobílá kresba barevných kvalit.
Tvorba map spočívá většinou v abstraktním zákresu nezávislém na skutečné materialitě konkrétních míst. V borgesovském vesmíru ovšem platí jiná pravidla, a do mapy říše v realistickém poměru 1:1 jako by se otiskovala samotná země. Jana Kasalová ale ukazuje, že jako s materiálem se dá zacházet i s mapou. Šrafurované hlavičky zvířat totiž do tkáně map vplétá právě na základě jejich izolovaných tvarů. Simuluje tak činnost prvních kartografů, kteří si pro neznalost reálného tvaru zemského povrchu museli některé části kontinentů domýšlet či úplně vytvořit úplně nové fiktivní. Někdy se inspirovali tvary známých, ale i fantaskních zvířat. Někteří z nich do dosud neobjevených míst vkreslovali zobrazení lva, případně vpisovali okřídlené úsloví: „Híc sunt leónes.“ Zobrazení zvířat bylo a je možné nacházet i na věrohodnějších mapách středověkých, novověkých či současných. Jejich výskyt tu ale měl a má prozaičtější význam – šlo nebo jde o zvířata, která se v tom kterém regionu vyskytovala či vyskytují.
Dětství lidstva, které se teprve postupně a na základě skutečných objevů učilo kartografii, kopíruje fenomén „geografické zvědavosti“ u dětí. Např. právě Jana Kasalová se zmiňuje o tom, jak si jako malá holčička představovala svět a zkoušela si ho sama pro sebe nakreslit. Jako manuál ovšem neužívala skutečných a dostupných map, atlasů a glóbů; vycházela pouze ze své fantazie kořeněné trochou improvizace. Její pozdější kresby lze proto mimo jiné chápat i jako částečný důkaz oprávněnosti výkladů umělecké tvorby coby obsesivního zpracovávání impulzů z méně vědomých fází vývoje osobnosti.

Autor textu katalogu: Jaroslav Balvín ml.(text katalogu)

On Exactitude in Science

...In that Empire, the craft of Cartography attained such Perfection that the Map of a Single province covered the space of an entire City, and the Map of the Empire itself an entire Province. In the course of Time, these Extensive maps were found somehow wanting, and so the College of Cartographers evolved a Map of the Empire that was of the same Scale as the Empire and that coincided with it point for point. Less attentive to the Study of Cartography, succeeding Generations came to judge a map of such Magnitude cumbersome, and, not without Irreverence, they abandoned it to the Rigours of sun and Rain. In the western Deserts, tattered Fragments of the Map are still to be found, Sheltering an occasional Beast or beggar; in the whole Nation, no other relic is left of the Discipline of Geography.
Jorge Luis Borges

Tattered map fragments may be found not only in the western deserts of Borges’ province, but also in the artworks Czech artist Jana Kasalová has made since 2001, underneath the crosshatched heads of forest game and mountain goats. We find fragments of geographic maps and town plans in different scales taken out of their original contexts. The maps are both haphazardly chosen and in some way personally mythologized: some are connected with the artist’s life in that they are abstract images of places where she has lived or created a particular work (as in the case of a map of England), whereas others represent places she wants to see, for example. The maps are either traced or transferred directly onto sheets of onionskin paper with the help of toluene. In the case of technical transference, the otherwise black and white drawings take on chromatic qualities.
Most of the time, the creation of a map consists of making an abstract drawing which does not depend on the real material character of a particular place. In Borges’ universe, a different set of laws hold sway and it is as if the world itself were transferred onto a map of the Empire that was of a 1:1 scale. However, Jana Kasalová shows that maps can be used as materials too, for she interweaves crosshatched animal heads into the fabric of maps on the basis of their isolated shapes. She thus simulates the activities of the first cartographers, who had to imagine certain parts of continents or invent completely new, fictitious ones because they were unfamiliar with the actual contours of the earth’s surface. Sometimes they took inspiration in the shapes of familiar or fantastic animals. Some of them drew depictions of lions in the spaces of unexplored lands or labeled them with the words “Hic sunt leones.” Depictions of animals were and can still be found on more accurate maps from medieval, modern or contemporary periods as well. In such instances, however, they have a more prosaic significance, being animals that lived or live in the region in question.
Humanity’s childhood, which learned cartography gradually and on the basis of its discoveries of reality, has recapitulated the “geographic curiosity” of children. For example, Jana Kasalová recounts how when she was a little girl, she would imagine what the world was like and make her own personal drawings of it. She didn’t use any real maps, atlases or globes she could get her hands on as models, though; she based herself solely on her imagination and a pinch of improvisation. That’s why her later drawings can, among other things, be understood in part as evidence of the idea that artistic creativity is an obsessive reworking of impulses from subconscious stages of psychological development.

Written by Jaroslav Balvín (catalogue text)
Translation: Iván Gutiérrez

Del rigor de la ciencia

... En aquel Imperio, el Arte de la Cartografía logró tal perfección que el mapa de una sola provincia ocupaba toda una ciudad, y el mapa del Imperio, toda una provincia. Con el tiempo, estos mapas desmesurados no satisficieron y los Colegios de Cartógrafos levantaron un mapa del Imperio, que tenía el tamaňo del Imperio y coincidía puntualmente con él. Menos adictas al estudio de la Cartografía, las generaciones siguientes entendieron que ese dilatado mapa era inútil y no sin impiedad lo entregaron a las inclemencias del sol y los inviernos. En los desiertos del Oeste perduran despedazadas ruinas del mapa, habitadas por animales y por mendigos: en todo el país no hay otra reliquia de las disciplinas geográficas.
Jorge Luis Borges (El Hacedor)

Hay jirones de mapas no sólo en los desiertos del Oeste de aquella provincia borgesiana, sino también en las obras que la artista checa Jana Kasalová ha creado desde el 2001, usando sus mapas como fondo para las líneas cruzadas que dibujan las cabezas de animales de bosque y cabras montesas. Encontramos fragmentos de mapas topográficos y planos urbanísticos a varias escalas emancipados de sus contextos originales. Parecen mapas seleccionados de manera aleatoria y a la vez mitologizados de forma personal: algunos, ligados a la vida de la artista, toman la forma de representaciones abstractas de lugares donde ha vivido o donde ha creado alguna de sus obras (como es el caso del mapa de Inglaterra), mientras otros representan imágenes de lugares que quisiera conocer. Los mapas o bien están calcados o bien transferidos directamente con tolueno sobre papel cebolla de gran formato. En el caso de la técnica de transferencia, los dibujos —de otra forma en blanco y negro— adquieren matizes cromáticos.
Por lo común la creación de mapas implica realizar un dibujo abstracto e independiente de la materialidad real de un sition en concreto. Sin embargo, en el universo borgesiano las reglas que rigen son distintas; el mapa del imperio recibe la estampa —a una escala realista de 1:1— del mundo mismo. No obstante, Jana Kasalová demuestra que los mapas también pueden servir de material. Las líneas cruzadas que dibujan las cabezas de animales se entretejen en la trama de los mapas basadas precisamente en sus contornos aislados. De esta forma, se simula la actividad de los primeros cartógrafos quienes tenían que inventarse las partes incógnitas de los continentes o crear regiones ficticias completamente nuevas. A veces se inspiraban en las formas de animales conocidos, pero también de animales fantásticos. Algunos dibujaban leones en áreas por descubrir, inscribiendo en ellas las palabras aladas: “Hic sunt leones”. También encontramos dibujos de leones en mapas más fieles a la realidad de tiempos medievales, modernos y contemporáneos. No obstante, en estos casos su significado es distinto—simplemente se trataba o trata de animales que merodean por las regiones indicadas.
La infancia de la humanidad, que sólo poco a poco y basándose en los descubrimientos reales de la cartografía, imita el fenómeno de la “geografía de la curiosidad” de los niños. Jana Kasalová cuenta que cuando era una niña pequeña tenía una cierta imagen del mundo que intentaba dibujar. Pero no usaba ninguno de los mapas, atlas o globos terráqueos a su alcance como modelo; se basaba sólo en su imaginación, condimentada con un poco de improvisación. Por eso sus dibujos posteriores se podrían interpretar en parte como pruebas a favor de la interpretación de la creación artística como la elaboración obsesiva de impulsos provenientes de las fases subconscientes del desarrollo de la personalidad.

Autor de texto del catalogo: Jaroslav Balvín
Traducción: Iván Gutiérrez

.....................................................................................................................

In Memoriam Dolly


Galerie Doubner, Václavské nám. 15, Praha 1, 14. 11. - 22. 12. 2006

Nic není jen tak. Za vším, co je, lze tušit spleť vztahů, kvůli kterým to je. Tyto vztahy jsou neviditelné. Člověk je ale vybaven smyslem pro kauzalitu, díky kterému dokáže vztahy, jež něco ustavují, odhadnout. Tento odhad je dobrý tehdy, když simulováním těchto předpokládaných vztahů dosáhneme stejného výsledku, se kterým se jako s něčím hotovým setkáváme „in natura“. Takovéto experimentování je doménou vědy. Filosofie a umění si také kladou otázky po vztazích, které vedou k zdánlivě samozřejmým výsledkům. Na rozdíl od vědy ovšem nejsou svazovány diktátem efektivity. Zatímco filosofie stanovuje o vztazích hypotézy, uvádí je do vztahů se vztahy jinými – např. s náboženskými, sociálními či existenciálními – a vynáší soudy, umění tušené vztahy zviditelňuje. A činí tak většinou nepřímo, za využití „estetického zkreslení“ – např. analogií, metaforou apod.
Nastíněné rozdělení úloh vědy, filosofie a umění se uplatňuje i u aktuálního fenoménu klonování. Věda v současnosti pokročila natolik, že jednu jedinou buňku určitého živočišného druhu dokáže naklonovat tak, že živočich vznikne uměle. Jestliže se filosofie tímto problémem zabývá tak, že jej uvádí do kontextu tematických problémů jako Bůh, dějiny lidstva, etika apod., na umění je, aby nějaký dílčí aspekt nebo celkový princip klonování zkoušelo znázornit s využitím estetických prostředků. Jedním z českých umělců, kteří se ve svých pracích tomuto fenoménu věnují, je Jana Kasalová. Pro svůj cyklus In Memoriam Dolly si vybrala technicko-statistický aspekt klonování a zviditelnila jej analogií: tak jako se z jedné jediné buňky postupným křížením a genetickou manipulací generuje živočich, tak u Kasalové postupným skládáním vyříznutých mikro-motivů zvířecích hlaviček, jejich množením, zmenšováním či zvětšováním anebo promítáním vzniká miméze hlavy živočicha; soustředěnou šrafurou, která na jedné straně odkazuje na tradiční vyšívání a na straně druhé na techniku programu Adobe Photoshop příznačně nazvanou klonování, umělkyně dospívá k poloimprovizovanému výslednému tvaru zvířete. Znepokojivě veliké hlavy ptáků a savců – kromě titulní ovce např. levharta, pudla, harpyje, tygra či papouška – plovou v bezčasí pastelově barevného podkladu.
Na příkladu prací Jany Kasalové je možné potvrdit, že umění nepodléhá efektivitě vědy ani nesoudí jako filosofie: přestože její práce vznikly experimentováním, neexistuje měřítko, podle kterého bychom mohli říci, že dosáhla efektivního výsledku; a nelze také z jejích prací vyvodit nějaký filosofický soud. Diváci ale od umělců přeci jen nějaké poselství očekávají: máme-li tedy v patrnosti předchozí práce této umělkyně, v nichž zviditelňovala „přirozená“ zvířata a mapy, můžeme její „umělecký soud-nesoud“ o klonování lapidárně vyjádřit mírně transformovaným úslovím, které Římané do svých map zanášeli tehdy, když nevěděli, co je na předpokládaném území čeká: Zde jsou ovce.

Autor textu: Jaroslav Balvín ml.

.....................................................................................................................

Siesta Animal


Galerie NoD Roxy, Dlouhá 33, Prague 1, 12. 4 – 2. 5. 2006

Při snaze pojmenovat práce Jany Kasalové narážíme na meze interpretace. Ústřední je pro ni motiv zvířete, který prochází třemi etapami jejího výtvarného výrazu, zahrnutými na její výstavě v Galerii NoD (12.4. - 2.5.2006).
První „mystická“ etapa, ve které se setkávají realisticky pojednané portréty zvířat s motivy z Kamasutry nebo z astrologických map, poněkud prvoplánově odkazuje k naším znalostem a archetypům.
Vývoj její práce zůstává obsahově konzistentní, ale formálně vede k úspornějšímu projevu a celkovému zabstraktňování. Jestliže na začátku vidíme realisticky dokonalou kresbu hlavy zvířete, ke konci je zvířecí postava už jen črtou, znakem odkazujícím k umění primitivních národů.
Dlouhodobý pobyt v cizině a fascinace mapami ovlivnily její další směřování. Spojení motivu zvířete a map odkazuje k fantazii dítěte, které za racionálními znaky vidí vlastní imaginativní svět. Mapa konkrétní země se tak může stát seskupením kravských hlav nebo bojištěm pro střet jelenů. Silnice, řeky, kóty a města map se stávají výchozím bodem jejích představ, symbolicky odkazujícím také k archetypům pohybu a nomádství.
Poslední práce Kasalové jsou znakovými abstrakcemi zvířat na barevně diferencovaném podkladě jednotlivých pláten. První etapa vyznačovala realistickou kresbou na papír, druhá využívala specifickou techniku propojování reprodukcí map a oboustranné kresby na transparentní přírodní papír. V zatím posledních pracích volí formu olejomalby na plátně. Tyto práce svou jednoduchou formou odkazují především k spontánní pocitové abstraktní malbě.
Důležitou součástí jejího „zvířecího světa“ jsou prostorové objekty, například stylizované „mikrosvěty“ zvířecích artefaktů uzavřených pod skleněný poklop. Tato etologicko-etnografická muzea doplňují a naštěstí komplikují škatulku pro Janu Kasalovou.


Autor textu: Jan Horák
Art Antiques, No.6/2006

When we try to talk about Jana Kasalová’s works, we come to the limits of interpretation. The animal motif is of central importance for her, interwoven throughout the three phases of her artistic expression to date, each of which is represented at the exhibition of her work at Galerie NoD (12 April – 2 May 2006).
In the first, “mystical” stage realistic animal portraits are juxtaposed with motifs from the Kama Sutra and astronomical maps, alluding rather manifestly to our knowledge fields and archetypes.
Although in content her work has developed consistently, in form it has moved toward a greater economy of expression and overall abstraction. If at the start we see a realistic rendering of an animal’s head, later on the animal’s body is merely hinted at in outline, a reference to the art of primitive peoples.
Her long sojourn abroad and her fascination with maps have influenced the other directions her work has taken. Her linking of animal motifs and maps recalls the imagination of a child who sees its own personal world behind the symbols of reason. Thus, the map of a particular country can become a grouping of cow’s heads or a battleground where stags lock antlers. The roads, rivers, elevation lines and cities on the map become the basis for her flights of imagination, making symbolic reference to migratory and nomadic archetypes.
Kasalová’s latest works depict symbolically abstracted animals on the variously colored backgrounds of each canvas. Whereas her first phase was marked by realistic drawings on paper, the second made use of an original technique in which reproductions of maps are combined with double-sided drawings on transparent natural paper. In her most recent work, she has chosen to paint in oils on canvas. In their simple way, they are reminiscent of spontaneous and sensitive abstract painting.
Another important element in her “animal world” are her sculptural works, such as her stylized “microworlds” representing groups of animal artifacts encased under glass hemispherical covers. These ethological-ethnographic museums complement and, fortunately, complicate any effort to categorize Jana Kasalová’s work.

Text written by Jan Horák

.....................................................................................................................

Kresby Jany Kasalové / Drawings by Jana Kasalová


Městská galerie MY, Jablonec nad Nisou, 3. 2. – 4. 3. 2005

Jana Kasalová ml. (1974) studovala návrhářství a modelářství oděvů na Střední úměleckoprůmyslové škole textilní v Brně a po té malbu v ateliéru Jiřího Načeradského na FaVU VUT též v Brně. Jako stipendistka byla v Anglii, kde vytvořila velký obrazový cyklus České slepice v anglické krajině, který byl koncem 90. let její pomyslnou vstupenkou na českou výtvarnou scénu. Po návratu z Velké Británie dostala další možnost studovat a tvořit v zahraničí, tentokrát ve Španělsku. Tam vytvořila cyklus Setkávání jiného druhu, svou státní závěrečnou práci. Obrazy pojala jako koláže, jako úspěšný pokus o konfrontaci dvou rozdílných prvků. K nim se vrací dodnes i v kresbách obou zatím neuzavřených cyklů.
Malbě se Jana Kasalová věnuje stále, ale tužková kresba je pro ni neméně důležitá. Do ní promítá všechno, co je pro její pohled na svět a tvorbu podstatné. Především nesentimentální, ale s velkým porozuměním pro celek i detail demonstrovaný zájmem o přírodu. Sama o sobě říká, že je „lesní člověk“. V jejích dílech najdeme i ohlasy mimoevropských kultur, konkrétně buddhismu, citace z Kamasútry výjevy z jógy. Kresby nezapřou ani její další zálibu – mapy. Současné, historické, pozemské i nebeské. Detaily z nich nejsou pouhou zajímavostí, formalitou. Na první pohled snad až nesourodé prvky spojuje osobitou, dokonale zvládnutou tužkovou kresbou v příběhy. Hlavičky zvířat a ptáků vytvářejí obrazce vzdáleně připomínající obrazy oblíbence císaře Rudolfa II. Guiseppa Arcimbolda. Zvířata na kresbách Kasalové tvoří neskutečně skutečný svět. Její svět. Kresba se tak autorce proměňuje ve vášeň, stává se životní potřebou, nutností. O pozornost si neříká jen obsahem a dokonale zvládnutou technikou, ale také formou a zvoleným materiálem – ruční nebo transparentní přírodní papír pokresluje po obou stranách tak, aby se kresby na rubu a na líci prolínaly a sčítaly. Podstatnou část její jablonecké výstavy tvořily kresby z cyklů – Mapy hvězdné (Tabulas astricas stellarum) z let 1999-2002 a Mapy pozemské (Tabulas terreas) z let 2001-05.

Antonín Langhamer
Ateliér No. 6, 17.březen, 2005, str.5

After Jana Kasalová Jr. (1974) had graduated from the Faculty of Fine Arts in Brno (department headed by Jiří Načeradský) in 1999 she went on to study at the Faculty of Fine Arts in Cuenca, Spain, from 2000 to 2002. She entered the Czech art’s scene in the 1990s with the series of paintings entitled Czech Chickens in the English Landscape, created during her residency in the U.K. She has contributed by paintings and drawings in pencil. Her works have echoed non-European influences, particularly Buddhism and yoga, and her interest in maps of all types – historical, contemporary, celestial, and terrestrial. She has combined „incopatible“ elements into original stories. She has contributed by specific drawings, executed on both Aires of hand-made or transparent paper, distinguished in the originál content, the brilliant technique and perfect form. The set featured in Jablonec nad Nisou consisted of the series Celestial Maps (Tabulas astricas stellarum, 1999-2002) and Terrestrial maps (Tabulas terreas, 2001-2005)

Antonín Langhamer
Ateliér No. 6/2005